Těžko se to podivné společenství bláznů, nosících trička s obrázkem kadibudky a každoročně křepčících pod vlajkou s kotvou Verneovy lodě Danken, dá charakterizovat. Co je to za bacil, jenž se postupně přenáší na vlastně už třetí generaci táborníků? Zas a znovu nás táhá na zapomenutou louku v hlubokém údolí, lemovanou tichými lesy, přetnutou říčkou Kněžnou s ledovou tůní, která naštěstí nemůže vyprávět... Tedy přesněji: nevypráví těm cizím, nezasvěceným. My, co se s tímto malebným místem důvěrně známe, naopak jasně slyšíme příběhy, které jitří vzpomínky. Kterýkoliv strom, kámen, meandr či pařez v okolí už mnohé pamatuje a připomíná naběhané kilometry, nalezené poklady a vyluštěné šifry, lásky i rozchody, stovky tváří a písní, bláznivé nápady i zoufalé činy...
Z hlediska zastřešující organizace ČTU možná nemáme nejčistší svědomí, co se celoroční oddílové činnosti týče. Také naši vedoucí povětšinou nejsou plně vzdělaní například v otázkách Woodcraftu či oficiálních výchovných osnov péče o mládež. Jen se tak postupně rekrutují z řad přerostlých táborníků a odrostlých praktikantů. A funguje to spolehlivě už od dob otců zakladatelů, nakažení se vrací a zůstávají věrni, dokud jim to zaměstnavatelé či rodiny tolerují. Ale i bez zmíněných oficialit a organizace už léta praskáme kapacitou ve švech, odmítáme čím dál více dětí, málokterá tábornická parta se může chlubit tím, že má za zdravotníka věhlasného primáře, málokdo se může opřít o šílený team kuchyně, který na malých kamnech doslova rozmazluje až 120 hladových krků, málokde se u táboráků schází plně obsazená kapela a dětský pěvecký sbor, který by mohl pomýšlet na zisk Porty...
Proč tomu tak je, sami dobře nevíme. Vždyť my na té louce vlastně jen společně každý rok "blbneme". Možná proto, abychom sami z celoroční všednosti "nezblbli" - čeština nedisponuje vhodnějším výrazem. Prostě si jen hrajeme. Jeden rok lovíme mamuty, další se plavíme po moři, nedávno jsme za nadšeného jásotu dětského davu zničili Hvězdu smrti. Nevšední jevy a silná pouta party Danken mají zřejmě dvě hlavní příčiny: za prvé - členové z naší bandy prostě odmítají stárnout. Alespoň jednou za rok se na chvilku stávají mláďaty, ve společnosti mláďat. Druhým důvodem je splátka určitého dluhu. Vděčíme těm, co šli před námi, že nám kdysi způsobili báječné chvíle, jedinečné zážitky v přírodě a tím i kouzelné vzpomínky. Ten dluh splácíme tím, že držíme tradici a "blbneme" s další generací. A když nás táboroví důchodci poctí třeba návštěvou u táboráku, je vidět, že jsou naměkko z toho, že dál žije to, co sami zaseli. A my máme radost, že oni mají radost. Ten pocit je stejně povznášející, jako obecně platný fakt, že příroda prostě lidi, notabene městské či nedorostlé, dokáže i za těch 14 dní pořádně napravit.
