Zálesák – svaz pro pobyt v přírodě je výběrovým svazem, zaměřeným především na práci s dětmi a mládeží. Jeho soustavná, cílevědomá činnost vychází ze široké, motivačně propracované všestrannosti, prováděné náročně, a to pestrými a poutavými formami, které se podřizují přirozené mentalitě věku. Maximálně využívá zdravého, romantického, výchovně účinného a dostupného prostředí přírody.
Již 30 let je pevnou součástí Zálesáka – svazu pro pobyt v přírodě a České tábornické unie i 1.středisko České Budějovice. V dlouhé historii činnosti Zálesáka to není zas až tak dlouhá doba, ale když se na to podíváme z jiného úhlu a přidáme k tomu hromady kronik, stohy fotek, kopici zážitků a nůši vzpomínek na kamarády a prima akce, jeví se nám oněch 30 let jako pořádný kus našeho „mládí“, které jsme společně strávili pod vlajkou Zálesáka. Koneckonců jsou to vlastně skoro 2/3 lidského života a jen na nás bylo a je, jak se svým časem naložíme.
Jak jsem se stal Zálesákem, aneb 30 let mého života
Když jsem byl žáčkem školou povinným, chodil jsem do pionýrského oddílu, Orion. Ale nebyl to oddíl jen tak obyčejný. Náš vedoucí přezdívaný Šílený pyrotechnik, byl „starým skautem“ a tak místo plnění pionýrských plamenů jsme lovili bobříky, učili se uzlovat, jezdili na výpravy a poznávali přírodu. Když pak přišla sametová revoluce a náš vedoucí objevil letáček s nápisem „Zálesák obnoven“, začal pátrat po možnosti, jak do obnoveného Zálesáka vstoupit. Zjistil, že po dobu totality se ukrýval Zálesák ve Svazarmu pod názvem Branný pobyt v přírodě a že v jeho čele stojí jeho zakladatel Rosťa Zabloudil. Slovo dalo slovo a 3. března roku 1990 se sešli tři dětské, dříve pionýrské oddíly Orion, Myšáci a Ztracená stopa, aby společně založili 1. středisko Zálesák. Jejich nadšené vedoucí pojilo stejné přesvědčení, a hlavně touha pracovat s dětmi a mládeží trochu jinak. Touha se stala skutečností. Stali jsme se opravdovými Zálesáky. Spali jsme pod širákem, lezli po skalách a stále se učili něco nového. Bylo mi krásných 17 let a díky oddílu jsem objevoval svět se všemi jeho slastmi i strastmi a nástrahami. Když po dvou letech činnosti náš vedoucí ze střediska odešel, byl jsem zvolen, jako jediný, kdo měl v tu chvíli patřičnou kvalifikaci, náčelníkem střediska. S vedením tří oddílů najednou jsem neměl žádné zkušenosti, a se získáním stavebních povolení na táborovou základnu teprve ne, ale nadšení a prima kolektiv kolem mě dokázal své. Tehdy jsem ještě netušil, že jím budu dalších skoro 30 let. Byla to krásná léta, plná skvělých zážitků a prima kamarádů. Za tu dobu jsme si dokázali zařídit klubovnu a postavit vlastními silami pravý zálesácký srub a vedle něho stálou základnu, kam dodnes jezdíme na letní tábory. Nové oddíly vznikaly a staré zase zanikaly, vedoucí se měnili a těch dětí, které prošly střediskem a jeho tábory bylo nespočet. Vlastně ne, bylo jich více jak 6028. Třicet let, to už je skoro jedna generace. Na tábory již jezdí děti bývalých dětí. Z mnohých se stali vedoucí a předávají svoje zkušenosti dál. Nejkrásnější pocit je, když vás zastaví cizí, krásná paní a hrdě se k vám hlásí: „Ahoj Jeteli, to jsem přece já. Copak mě nepoznáváš, já s tebou jezdila na tábor, to byla ale krásná doba, co? Doufám, že to jako náčelník ještě nějaký čas vydržíš? Až mi trochu povyroste dcera, dám ji k tobě do oddílu, musí přeci dostat tu nejlepší školu života.“ Co na to máte říct? Nezbývá vám nic jiného než slíbit, že to ještě nějaký ten rok vydržíte. Kdo ví, třeba to bude dalších 30 let. Ty nezapomenutelné vzpomínky a nekončící přátelství a zážitky za to přeci stojí? Věřím, že každý, kdo to jednou zažil a patřil mezi nás, mi dá jistě za pravdu. Tak zas někdy třeba u táborového ohně Ahoj. Míra Mareš Jetel – náčelník 1. střediska Zálesák
Jak jsme začínali, aneb jak jsem se mýlil
(Zpověď dlouholetého pionýrského vedoucího Miroslava Kučery zvaného Šílený Pyrotechnik)
Chci s dětmi pracovat lépe, zajímavěji a náročněji. Všechno, co jsem s nimi podnikal v minulosti mi už nestačí. Chtělo by to něco nového. Asi tohle mi problesklo hlavou v okamžiku, kdy jsem si přečetl článek pod názvem „Zálesák obnoven“. Taky jsem kdysi jako kluk chodil do Zálesáckého oddílu a nebylo tam špatně. Takže jsem začal pátrat. Vlastně jsem ani nevěděl po čem, a tak to bylo takové chození v mlze. Posílali mě všude od čerta k ďáblu, nikdo nic nevěděl. Na Svazarmu na mě koukali jako na zjevení, na KV ani nevěděli, že jim visí letáček Zálesáka na nástěnce. Takže jsem telefonoval do Brna a za pár dnů mi přišly materiály. Při četbě první stránky jsem si zoufal, že to asi nebude právě to, co bych si představoval. Vedení oddílu se mi při mém tlumočení činnosti Zálesáka div nevysmálo. Přiznám se, že jsem nevěřil, že je to pro nás to pravé. Pak přišlo pozvání na Zálesácký sněm. Jel jsem a koukal. Polovinu věcí jsem nechápal, zbytek se mi nezamlouval. Pochybnosti, úvahy a zase pochybnosti. Po návratu ze sněmu jsem si nechal čas na rozmyšlenou. Abych to neměl tak snadné, zjistil jsem od svého bývalého vedoucího, že náš oddíl se Zálesák jmenoval jen náhodou a s činností Zálesáka neměl nic společného. Během pár dní se mi přihlásilo dalších pět oddílů. Zdálo se mi vše jednoduché. Bleskově jsme připravili vše potřebné a … všech pět oddílů neméně bleskově od Zálesáka uteklo. Důvod – zalekli se plnění pochodní – zálesáckých zkoušek. Podmínky se jim zdály příliš tvrdé. To byl vlastně poslední impuls, který mě utvrdil, že tohle bude pro nás ono. Jdeme na to. Vedení oddílu rozhodlo, že do Zálesáka vstoupíme i třeba sami.
A tak bylo konečně rozhodnuto. Cituji z kroniky: “ Protože nás donutila doba a vlastní rozum i cit, svoláváme na sobotní ráno 3.3.1990 náčelníky, instruktory, zelené, černé i rudé Zálesáky společně s jejich rodiči na zakládající sněm 1.střediska Zálesák České Budějovice.“ Díky Bohu, že se tenkrát náš náčelník Míra Kučera – Šílený Pyrotechnik mýlil a nenechal „Cloumat prchlivost svým majestátem“ a do Zálesáka nás přivedl. Dnes po těch letech s naprostou jistotou víme, že udělal dobře a že my bychom již za žádnou cenu neměnili.
